.
Jakub Jan Ryba (1765–1815)
.
Jméno jednoho z nejvýznamnějších představitelů české kantorské hudby přelomu 18. a 19. století, skladatele, vzdělaného učitele, spisovatele, básníka a regenschoriho Jakuba (Šimona) Jana Ryby (26. 10. 1765 – 8. 4. 1815) je všeobecně trvale spojováno především s duchovními kompozicemi určenými pro vánoční období, z nichž tzv. Česká mše vánoční „Hej, mistře“ z roku 1796 zajistila svému tvůrci věhlas nejen po celé Evropě, ale stala se trvalou součástí vánočních svátků i v zámořských zemích. Je spodivem, že právě skladba nanejvýš odrážející český lidový prvek, jak po textové, tak i po hudební stránce, stále a úspešně konkuruje v období Vánoc skladbám skutečných velikánů světové klasické hudby. Tato skladba, jíž si autor nijak zvlášť necenil, však zastínila další velice rozsáhlou a žánrově rozmanitou Rybovu tvorbu, zůstávající stranou zájmu a dostupnou pouze úzké skupině hudebních znalců a několika nadšených příznivců.
Páteří Rybova díla je hudba církevní, jež vznikala z praktické potřeby rožmitálského kůru a z povinností vyplývajících z funkce jeho ředitele, kterou Ryba zastával po celých 27 let svého působení v Rožmitále (1788–1815). Vedle skladeb určených právě pro místní potřebu, mezi něž patří i zmíněná Česká mše vánoční, vznikla také řada děl, určených jiným českým kůrům, která svým rozsahem, obsazením i náročností překročila hranice možností Rybova působiště (skladby pro plzeňský a svatohorský kůr aj.). Z velice rozsáhlého díla (cca 1100 skladeb) se však dodnes zachovala pouze část, v případě hudby církevní okolo 400 skladeb, z hudby světské však pouze nepatrné torzo. A právě, díváme-li se dnes komplexně na Rybův hudební odkaz, shledáváme autora osobností všestranně nadanou, která překročila hranice tvorby z povinnosti, pro výdělek a zanechala dílo, které i dnes vzbuzuje respekt a úctu.
Ryba pocházel z Přeštic z kantorské rodiny [viz rodokmen]. Již jeho otec Jakub Jan Ryba st. byl znamenitým varhaníkem a schopným skladatelem, ale jeho povahové rysy mu nedovolily více vyniknout. Svůj talent, který nesporně po otci zdědil, Ryba brzy rozvinul. Po studiích na piaristickém gymnáziu v Praze, která nedokončil, a po absolvování učitelského kursu působil krátký čas jako učitel v Nepomuku a v Mníšku, aby pak od roku 1788 trvale zakotvil v Rožmitále. Srovnáme-li jeho podmínky s podmínkami současníků působících za hranicemi, musíme vyzdvihnout jeho pracovní nasazení podpořené úžasnou pílí, kterou kompozici věnoval, i když nebyla jeho hlavní životní náplní ani rozhodujícím nástrojem příjmu, neboť tím byla práce ve škole, výchova a vzdělávání dětí a mládeže, které se svědomitě a cele i za cenu osobních obětí až do smrti věnoval. Jako otec sedmi dětí, které zůstaly naživu z třinácti narozených, musel v posledních létech života, zejména po státním bankrotu v roce 1810, čelit existenčním potížím, spojeným mj. i s vydržováním dvou synů na studiích.
Hudba, a především její tvorba, se stávala Rybovi důležitou duševní vzpruhou v těžkých životních situacích, utíkal se k ní jako do jiného, krásného světa, po kterém stále marně toužil. Stále se zhoršující zdravotní stav, neutuchající spory s rodiči žáků i s vrchností, pocity marnosti, zoufalství, beznaděje, podpořené četbou Senekových spisů však nakonec zvítězily nad radostí, optimismem a harmonií, které vtělil do svých skladeb, převážily i hodnoty plynoucí z jeho opravdové víry v Boha a přivedly jej až k rozhodnutí předčasně ukončit život. Rybův osud se dovršil v lesní tišině nedaleko Rožmitála, kde si 8. 4. 1815 po vzoru Senekově podřezal břitvou hrdlo.
Přesto, a možná právě proto, že byl často nucen těžce překonávat každodenní překážky, vytvořil dílo, které přetrvalo staletí, a může a jistě stále bude oslovovat tisíce posluchačů na celém světě. Neprávem opomíjený Ryba má šíří své tvorby vznikající často v těžkých životních situacích trvalé místo mezi nejpozoruhodnějšími osobnostmi české hudby.
.