.
Dílo
.
Máme-li hned v úvodu konstatovat něco nezpochybnitelného o Rybově díle, pak musíme uvést, že je nesmírně početné, rozmanité, v mnohém konzervativní, stejně tak jako novátorské, ale tvořené s nesmírnou poctivostí s odkazem ke svému poslání, s důsledným zřetelem k tomu, při jaké příležitosti a kým bude interpretováno. Především, a to je konstatování doslova bolestné, je však veřejnosti, a to i veřejnosti odborné, naprosto neznámé. Na oficiálních nahrávkách je totiž dostupná skutečná hrstka Rybových skladeb, nepočítáme-li záznamy jeho nejslavnějšího díla České mše vánoční „Hej, mistře“, pak jsou to jen ojedinělé, avšak velmi významné, sondy (pastorely, mše, kvartety) do tohoto dosud nedoceněného pokladu české hudby doby předsmetanovské.
Nelze přesně vyčíslit, kolik skladeb Ryba zkomponoval, ale opřeme-li se o výsledky bádání dr. Jiřího Berkovce, jednoho z největších znalců jeho díla, můžeme na základě Rybových záznamů, deníků a jiných přímých pramenů odhadnout, že za 32 let nepřetržité tvůrčí činnosti vytvořil cca 1500 (!) hudebních děl. Z tohoto úctyhodného počtu však byla v 1. polovině 20. století ve výtiscích, rukopisných partiturách a partech označených Rybovým jménem nalezena sotva třetina z nich. Díky dochovaným autografům, prvotiskům a opisům identifikovatelným pomocí incipitů Rybova tematického seznamu můžeme prokázat Rybovo autorství cca u 300 skladeb, pravděpodobně byl však autorem dalších 60 děl. U ostatních nebyla dosud otázka původce spolehlivě objasněna.
Není účelem tohoto textu podat co nejobsáhlejší výčet Rybových skladeb, věnujme proto pozornost především těm, které převyšují běžnou produkci své doby a činí ze svého autora pokrokového hudebního tvůrce.
Patrně nejspolehlivěji je díky zvukovým záznamům zmapována oblast Rybovy pastorální tvorby v čele s oběma českými mšemi – Českou mší vánoční „Hej, mistře“ a původně česko-latinskou Českou mší půlnoční. Ty jsou následovány nahrávkami rozmanitých, převážně českých, pastorel, které společně s výše uvedenými mešními skladbami dodnes představují interpretačně nejvděčnější skupinu Rybových skladeb nejen na poli profesionální, ale i amatérské či poloprofesionální hudby. Ryba v nich volil prosté, stylově jednotné, v podstatě konzervativní prostředky, ale díky znamenité instrumentaci a půvabnému textu, jehož autorem býval často sám, dokázal potenciál této drobné formy mnohonásobně zhodnotit. Patrně nejpůvabnější Rybovou pastorelou vůbec je sopránová árie Rozmilý slavíčku s doprovodem sólové flétny, 2 lesních rohů, 2 houslí, violy, kontrabasu a varhan.
Jádro Rybovy tvorby představují duchovní díla, neboť v tvorbě duchovních kompozic Ryba spatřoval hlavní cíl svých uměleckých snah. Světské skladby, kterým se zprvu věnoval přednostně, později psal méně často, ale považoval je za organickou součást své tvorby.
Není dosud všeobecně známou skutečností, že Ryba jako jeden z prvních (ne-li vůbec první) začal komponovat české umělé písně. Přitom byla jeho činnost právě v této oblasti vskutku průkopnická a svým úsilím podnítil k tvorbě písní řadu následovníků. Kompozicí umělých lidových písní vstoupil na nelehkou půdu, chyběla zde návaznost na starší dobu. Byl si však tohoto obtížného úkolu vědom a zhostil se ho podle svého nejlepšího přesvědčení. Vedla jej k tomu láska k rodné řeči, o jejíž osud se velmi obával. V písních zhudebňoval texty našich obrozenců (V. Nejedlý, Ant. J. Puchmajer, Š. Hněvkovský) čerpané především z Puchmajerových almanachů. Nejstarší písňovou sbírkou představuje Zwölf böhmische Lieder, vydaná v roce 1800. V textech převládají milostné motivy anakreontské poezie, které se mísí s motivy vlastenectví. Rybovo úsilí ocenil osobním dopisem i sám A. Puchmajer, když mu v roce 1801 mj. napsal: Přepěkné Jejich melodie, které Herrl vydal a kterýmiž všem hudby a básnířství českého milovníkům zalíbení nemalé učinili, musejí pro svou výbornost zvláště mne k tomu pobídnouti, bych Jim vděčnou mysl svou na jevo vynesl za to, že sobě tu práci vlastenskou vzali, písně naše celým duchem svým okrášliti a je uchu i srdci příjemnější spůsobiti etc. Nutno dodat, že všechny tyto písně vznikly mnohem dříve, neboť je Ryba uvádí ve svém seznamu skladeb z let 1792–1798.
Text ukolébavky Spi, má zlatá boubelatá zhudebnil kromě této sbírky ještě jednou, neznámo kdy a z jakého důvodu. V roce 1844 vyšla tiskem s názvem Zastaveníčko. Tato druhá verze dosáhla značné obliby již ve 30. letech 19. století, byla šířena v opisech a v různých úpravách. 1. ledna 1833 byla provedena v úpravě pro kvarteto mužských hlasů a čtyři lesní rohy na scéně Stavovského divadla. Stala se nejpopulárnější Rybovou písní a prakticky zlidověla.
Druhá sbírka dvanácti písní vyšla roku 1808 opět pod německým názvem Neue böhmische Lieder. Mezi texty převážně milostnými či baladickými vyniká úvodní píseň Na Čechy s výrazně vlasteneckým zaměřením. Na sklonku 90. let 18. století vznikly také balada Lenka a elegie Průvod dobré Bětolinky, rozsáhlé, prokomponované skladby s texty o mnoha slokách, které nebyly v této době obvyklé.
Vedle písní určených především měšťanské společnosti Ryba tvořil také písně pro děti. Dvoudílná sbírka Dar pilné mládeži, obsahující 12 lehkých a příjemných písní v doprovázení fortepiána je složena především z didaktických písní, jejichž poslední strofy vždy obsahují nějaké ponaučení. K poslední písni Klavír si text Ryba napsal sám. Jejich vydání se nedočkal, vyšly až v roce 1829 nákladem Rybova syna Václava Alexe Prospera, tehdy knihkupce a obchodníka uměleckými předměty v Jezuitské (dnes Karlově) ulici v Praze.
Ryba napsal úctyhodný počet světských skladeb, ale bohužel je z nich dochován jen nepatrný zlomek. V největší míře to platí o jeho tvorbě komorní. Ta mu byla od mládí velice blízká. Již za studií v Praze hrával kvartety a pokoušel se i o jejich kompozici. Z mnoha desítek kvartetů se do dnešní doby dochovaly pouze čtyři! Erstes und zweites Quartett im strengen Styl – a moll a d moll (1801). Ryba věnoval všem hudebníkům a mistrům. Jejich „přísným slohem“ chtěl uspokojit i náročné hudebníky a znalce. Ve dvou, takzvaných flétnových kvartetech – C dur a F dur (1811), v nichž je part prvních houslí nahrazen flétnou, už vážný sloh opustil a přiblížil se v nich klasickému kvartetu. Všechny dochované kvartety jsou pro jeho tvorbu velmi závažné a dokazují jeho skladatelskou vyspělost.
Z více než sedmi desítek symfonií a serenád je až na jednu čtyřvětou Symfonii in C major a šestivětou Cassatii in C všechno ztraceno. Také z více než 38 koncertů se zachovalo jen torzo. K nejstarším patří dvouvětý Koncert pro housle a orchestr F dur z roku 1784 (napsaný v 19 letech ještě v Praze) a dvouvětý koncert pro lesní roh Concerto in Dis a cornu, jehož některé orchestrální party jsou ale ztraceny. U cembalového koncertu Concerto in C dur per il Clavicembalo jsou sice orchestrální party zachovány, ale chybí sólový cembalový part! Koncert pro housle D dur se zachoval v opise kaplana a pozdějšího starorožmitálského faráře Františka Česaného (1799). Vrcholná díla této oblasti představují violoncellový koncert Concerto pour le Violoncello C dur (1800) a houslový koncert Un grand concert pour le Violon principal d moll (1801). Oba vynikají nápaditou instrumentací, disponují technicky velmi náročnými sólovými party a patří mezi skutečně pozoruhodná a nejobsáhlejší Rybova díla a rozhodně převyšují běžné kompozice kantorů Rybovy doby. K zodpovězení otázky – Co vedlo kantora Rybu ke kompozici tak náročných děl? – nenalézáme v jeho životopisech žádnou odpověď. Jejich rukopisné partitury autor uchoval v rožmitálské škole až do své smrti. Nevíme tedy ani, zda byly tyto dva koncerty za jeho života vůbec provedeny.
V několika oslavných českých i německých kantátách věnovaných významným osobnostem (arcibiskup Salm-Salm, biskup Schaaffgotsche, hrabě Thun, císař František II.) využil Ryba své básnické a jazykové nadání, když v nich zhudebnil vlastní české či německé veršované texty.
V roce 1794 napsal Ryba text k divadelní frašce Veselé živobytí aneb Vandrovní muzikanti, zhudebnil jej a svou „operetu“ dal v Rožmitále provést. K tvorbě toho scénického díla jej podnítily poměry v rožmitálských hostincích, do nichž měla přístup i mládež. Ryba navrhl opatření, ale odpovědné úřady požadovaný zákrok neprovedly, a tak se patrně rozhodl vypořádat se s tímto problémem po svém. Dějová osnova díla připomíná hru Emanuela Schikanedera Die Lyranten oder der lustige Elend uvedenou v českém překladu Václava Tháma pod názvem Veselá bída v pražském Vlasteneckém divadle v září 1786. Příběh s realistickými až naturalistickými prvky se odehrává během jediného jednání ve venkovském hostinci. Učitelská profese autora se nejednou promítá do samotného textu. S rovinou autorovy převážně osobní výpovědi ostře kontrastuje motivace a výrazivo kontroverzní šenkýřky a jejího muže podněcovaného muzikanty. Text těchto scén oplývá úctyhodnou sbírkou nadávek, pršících ze všech úst, z ženských stejně neomaleně jako z mužských. Ryba libreto zcela jistě zhudebnil, ale notový materiál se bohužel nedochoval. Rybovo libreto ztraceného Veselého živobytí zhudebnil v roce 1993 Jiří Berkovec.
Na pomezí mezi církevní a světskou hudbou stojí jediný dochovaný soubor Rybových varhanních skladeb z roku 1798 příznačně nazvaný Novae et libarae cogitationes (Nové a svobodné myšlenky). Dílo věnované bratru Václavovi Ryba nikdy nedokončil a původně plánovaný rozměrný soubor zůstal torzem, i přesto je pozoruhodným dokladem skladatelových novátorských snah. K úvodní toccatě připojil Ryba latinské poznámky a citáty z řecké scholastické filosofie, kterými se snažil vyložit své hudební myšlenky, čímž výrazně předešel svou dobu.
Církevní hudba zaujímá nejvýznamnější a nejpočetnější část Rybova skladatelského díla. Zahrnuje řadu rozmanitých forem od těch nejdrobnějších až k nejrozsáhlejším mešním skladbám a oratoriím. Zastoupena jsou tu díla s latinským i českým textem.
Jedním z nejoblíbenějších Rybových děl se staly Pohřební písně. V osmnácti čtyřhlasých písních doprovázených šesti- až sedmičlennou dechovou harmonií zhudebnil vlastní texty věnované památce zemřelých dětí, mládenců a dívek, manželů a rodičů a připojil k nim tři elegie: Na vesnického rychtáře, Na učitele a Na duchovního pastýře. V roce 1805 nechal texty na své vlastní náklady vytisknout. Došly značné obliby a v roce 1822 se dokonce dočkaly 2. vydání. Elegii Na duchovního pastýře věnoval střepeckému faráři Filipu Vaněčkovi, píseň Na vesnického rychtáře Františku Janu Vavákovi (1741–1816), kterého si vážil zejména pro jeho vlastenecké uvědomění. Sbližoval je nejen shodný den narození, ale i titul čestného měšťana plzeňského, jímž byli oba poctěni. V roce 1806 odeslal Ryba texty Pohřebních písní Vavákovi spolu s dedikací skladby, která měla znít nad jeho hrobem. Toho zásilka potěšila a srdečně za ni poděkoval veršovaným listem.
Dokladem vyspělé pěvecké techniky v Čechách kolem roku 1800 jsou Rybovy árie a duety. Tato forma drobnějších církevních děl patří v Rybově díle mezi nejčetnější. Texty árií jsou až na výjimky mimoliturgické. Velké koloraturní árie, z nichž některé byly určeny přímo pro plzeňský kůr, psal Ryba především pro soprán. Patří k honosným a hodnotným Rybovým dílům. Nejsmělejší a nejrozsáhlejší árie vznikly v letech 1796–1804. Od nich pak přešel k prostším, ale melodicky uhlazenějším. Přizpůsobil se tak potřebám venkovského kůru. Po četných kůrech se v opisech i různých úpravách rozšířily árie vydané v roce 1808 tiskem pod názvem Octo ariae et duetto.
Tres Litaniae de Sancto Joanne Nepomuceno (1802) věnoval Ryba Nepomuku, Sex Litaniae Lauretanae (1812) svatohorskému kůru. Na konci partitury připsal latinsky: Vyslyš mé zbožné prosby, blahoslavená Marie, a pros za mne a za mé – což může vést k předpokladu, že toto dílo bylo výrazem niterné osobní výpovědi, útěšným vyjádřením prosby za překonání těžké doby autorova života. Slavná litanie do D dur byla komponována pro zvláštní příležitosti, možná pro Rybovo rodiště Přeštice. Je pojatá mozartovsky a rozhodně se vymyká průměrným kantorským pracím Rybovy doby.
Ryba byl také prvním, kdo zkomponoval české Te Deum – Tě Boha vychvalujem na překlad latinského textu. V té době to bylo v chrámové literatuře unikum, stejně tak jako jeho další dílo na český text Nešpor neb nešporní zpěvy, to jest Psalmi do muzyky uvedeni (1798), k němuž sám z latiny do češtiny přeložil a zbásnil pět nedělních žalmů a Magnificat. Zde se vpravdě zúročilo Rybovo úsilí, aby i prostí lidé na venkově rozuměli textům zpívaných žalmů, kterým na rozdíl od notoricky známého textu stále se opakujícího ordinária, mnohokrát zhudebněného v mešních skladbách, porozumět nemohli. Pozoruhodným dokladem autorova vztahu k tomuto dílu je skutečnost, že všechny nástrojové i zpěvní party rozepsal vlastní rukou a na začátek partu I. houslí vepsal českou předmluvu, v níž uvedl důvody, které ho vedly ke kompozici tohoto pozoruhodného díla. Nevyužil zde zdaleka jen své schopnosti kompoziční, ale především ty jazykové, žalmy z latiny do češtiny přeložil a navíc zveršoval, což je v jeho době skutečně ojedinělé.
České texty mají také další díla z téhož roku: mariánská velikonoční Píseň k panně Maryi na Velikonoce neb Regina Coeli (1798), svatodušní Hymnus neb píseň pro Nešpor svatodušních svátkův (1798) a Zpěv při slavné mši svaté „Bože, pane svrchovaný“. Pomineme-li české pastorely, dostává se poprvé český jazyk do katolické liturgie právě prostřednictvím těchto skladeb. Tato dosud nedoceněná, avšak průkopnická Rybova snaha zůstává zastíněna jeho skladbami vánočními, do nichž však český jazyk pronikl již dříve.
Nádhernou kantátu Chválozpěv k sv. Janu Nepomuckému (1803) složil Ryba na vlastní text, v němž se jako učitel skutečně nezapřel. Její hudební struktura je typickým příkladem dobové produkce se slavnostně koncipovanou introdukcí mozartovského typu. Mohutné Finale vypovídá o Rybově chápání hudby jako radostné, mysl rozjasňující záležitosti.
V Rybově rozsáhlé církevní tvorbě zaujímají mše významné místo. Je zachováno jeho 89 mešních kompozic. V řadě z nich prokázal kompoziční mistrovství, v některých z nich se výrazně koncertantně uplatňovaly dechové nástroje. Mše psal Ryba celý život, proto je na nich nejvíce patrný vývoj jeho skladatelského umění. Rostl a dospěl v nich až k základům romantismu.
Závažná latinská Missa solennis in Dis (1797) se dostala až do Liberce, kde byla provozována pod jménem Josepha Haydna. Ohlasy na ni musely Rybu velice potěšit, neboť je ocitoval i ve své životopisné stati. Také mozartovsky pojatá slavnostní mše Missa solennis in C major (1799), určená pro poutní slavnost Povýšení svatého Kříže ve Starém Rožmitále byla v Liberci s úspěchem přijata. Tři mše v přísném slohu Tres missae serio stylo (1802) se Ryba rozhodl věnovat řediteli kůru a strahovskému knihovníkovi Janu Bohumíru Dlabačovi jako projev své vděčnosti za zájem autora chystaného slovníku hudebních a výtvarných umělců o jeho život a dílo. Ryba v nich prokázal kompoziční vyspělost, a to nejen v mistrné polyfonii, ale i v dokonalé znalosti vedení jednotlivých hlasů. Důsledný kontrapunktický sloh, který v nich užil, nebyl již v té době zcela běžný. Dlabač skladby ocenil a zařadil je do strahovských Análů z roku 1807 mezi díla nejlepších skladatelů. Cyklus tří smutečních mší Tres Requiem (Missae pro defunctis) Anniversarium Summi Pontificis Pii Sexti (1800), zkomponoval Ryba k prvnímu výročí úmrtí Pia VI. s úctou k papeži, při oslavě jehož nastolení zpíval coby malý chlapec. Sám si na tomto díle značně zakládal. Kompozice s velice originálním instrumentálním obsazením Missa solennis in C (1810), určená pouze dechovým nástrojům, pochází z Rybova vrcholného kompozičního období a je dokladem jeho bohaté skladatelské invence a dobré znalosti specifik dechových nástrojů.
Sekvenci Stabat Mater zhudebnil Ryba celkem třikrát, z toho dvakrát česky, k čemuž nenašel odvahu žádný jiný kantor před ním ani po něm. Nejstarší s názvem Stabat Mater neb Stála Matka litující z roku 1790 zní ještě bolestně, druhé je už typicky rybovské a stojí na přechodu k latinskému, které už nepojal jako kantátu smutku, ale jako předzvěst budoucí radosti. Latinské Oratorium Stabat Mater z roku 1805 je již oratoriem velkých rozměrů a zároveň jednou z nejpozoruhodnějších Rybových skladeb. Vzniklo v průběhu šesti týdnů, ač tehdy Ryba se svým obyčejným neduhem zápasil, a svědčí o tvůrčím vypětí vystupňovaném až k hranicím vlastních skladatelských možností. Věnoval je plzeňskému radnímu Františku Mattasovi.
Vztah Jakuba Jana Ryby k městu Plzni je vztahem v hudebních dějinách vskutku mimořádným. Ač prožil dětství v Nepomuku, vzdáleném od Plzně 35 kilometrů, nikdy v Plzni nestudoval ani nepobýval. Přesto tomuto městu věnoval několik desítek skladeb. Patří mezi ně i Rybovo nejambicióznější hudební dílo Cursus sacro-harmonicus (1808–1814). Úctyhodný Rybův projekt, pro jehož záměr nenajdeme v tehdejší době srovnatelnou obdobu, byl věnován městu Plzni, jemuž se chtěl odvděčit za čestné měšťanství udělené mu v roce 1805. Předmluvu adresoval Ryba tamnímu řediteli kůru Františku Křepelkovi. Ryba si tu předsevzal vytvořit pro každou neděli v roce a významné svátky mši, graduale a ofertorium. Pět svazků, obsahujících na více než 1300 stranách rukopisu 69 mší, ofertorií a graduálií, tvoří i některé starší Rybovy práce z let 1791, 1796 a 1805. Většinu skladeb však vytvářel nově. Soubor nebyl dokončen, přesto je Rybovým mistrovským dílem a skutečným vrcholem jeho tvorby.
Přestože je Rybovo dílo až na výjimky stále neznámé, je jeho jméno díky skladbě nejslavnější spojováno především s jeho hudební tvorbou. Ryba měl však také spisovatelské ambice, kterých dokázal dosáhnout i v náročných životních podmínkách díky své nezměrné píli, četbě a celoživotnímu vzdělávání.
Vlastní Rybovy práce zahrnují duchovní písně a texty k některým českým duchovním skladbám, básně nebo školní písně, didaktickou poezii a prózu, německé i latinské příležitostné a oslavné básně, libreta, překlady z latiny a řečtiny, díla jazykovědná a hudebně teoretická.
Dětem byly věnovány Radovánky nevinných dítek při vánocích (1804), v nichž Ryba vytáhl do boje s pověrčivostí, a Kancionálek pro českou školní mládež (1808) s podstatnou statí o poslání hudby. Rozepsal se tu i o její funkci v životě starověkých národů, na doklad jejího poslání v lidském životě citoval výroky filosofů, básníků a spisovatelů. V závěru díla ocenil činnost veřejných institucí pečujících o odborný růst mladých talentovaných hudebníků. Obě díla vyšla tiskem a obsahovala i Rybovy písňové texty.
Rybovy snahy o povznesení rodného jazyka byly zúročeny i v teoretických spisech Abeceda bohabojnosti, šlechetnosti, moudrosti a opatrnosti (1813), v obraně českého jazyka s názvem Hádka mezi Novo- a Pravočechem (1815) a především v obšírném rukopisu Kniha pravočeských způsobů mluvení (1815), v němž jsou v abecedním uspořádání A–Ž zaznamenána slova, jmenné tvary, rčení, dále příklady skloňování a časování, předložkových vazeb a větné skladby. Ryba nedokončil ani toto úctyhodné dílo, a ono přesto vstoupilo do historie české literatury. Stalo se jedním z podpůrných zdrojů nejzávažnějšího díla české obrozenecké jazykovědy – Jungmannova Slovníku německo českého z roku 1835. Nad jiné výmluvněji to svědčí o tom, jak výjimečným „venkovským“ kantorem Ryba byl.
Největším důkazem Rybova zájmu o hudbu a jeho vztahu k ní je jeho nejzávažnější literární práce – hudební nauka Počáteční a všeobecní základové ke všemu umění hudebnému, která v Čechách chyběla již 250 let, od doby, kdy vyšla Musica Jana Blahoslava (1558). V této teoretické příručce, kterou Ryba napsal v letech 1799–1800 v rožmitálské škole, je obsažen souhrn jeho pozoruhodně rozsáhlých znalostí oboru, k jehož zdrojům patřily především německé hudební práce ze 17. a 18. století. Těžil tu z četby spisů i jiných uměleckých oborů. Hlavní přínos práce spočívá v systematickém uspořádání látky, ve výstižných definicích a v názorných příkladech. Jejího vydání se Ryba nedočkal, vyšla s předmluvou Václava Radomila Krameria až v roce 1817, tedy 2 roky po Rybově smrti.
Spisovatelské nadání uplatnil Ryba také ve svých životopisech, v tzv. Deníku rodinném z roku 1811, který dále postupně doplňoval, ale především v životopisné stati Jakob Johan Ryba’s musikalischer Lebenslauf, kterou napsal v roce 1801 na žádost strahovského knihovníka Bohumíra Jana Dlabače. V jejím závěru připojil dosavadní přehled své tvorby, seznam svých hudebních děl z let 1782–1798.
Závazně hodnotit Rybovo dílo zatím stále ještě nemůžeme. Musíme však obdivovat jeho rozmanitost a početnost, která se vzhledem k jeho náročnému povolání učitele pohybuje na samotné hranici lidských možností.
.