Život

Rybovo jméno je a navždy bude spojováno s Rožmitálem, i přes všechno negativní, co v tomto svém doživotním působišti musel prožít. Do Rožmitála však Ryba přišel jako dospělý, dvaadvacetiletý muž, a jeho život zde byl již nasměrován ke konkrétnímu životnímu poslání.

Je však velmi zajímavé pozorovat, jak Ryba rostl a zrál, a zkoumat, jakou měrou konkrétní události či osoby ovlivnily jeho směřování i zásadní životní rozhodnutí. Během mládí byl totiž Ryba nucen od svých předsevzetí a plánů několikrát ustoupit. Pokaždé to bylo velmi bolestné a podepsalo se to na jeho duševním stavu. Již tady můžeme sledovat první příznaky duševní choroby, jejíž projevy se s přibývajícím věkem a s narůstajícími problémy dále prohlubovaly.

Pokud se však vydáváme proti proudu času, pak musíme dospět až k Rybovu dětství – rané životní etapě spojené s rodnými Přešticemi. V tomto šestiletém období plném harmonie, spojeném s inspirativním světem hudební domácnosti vyklíčila v Rybovi silná náklonnost k hudbě. Láskyplné prostředí, milující rodiče i další příbuzní, dědeček Karník, u nějž jako malý trávil mnoho času, to vše se Rybovi již natrvalo vryje do paměti. Když v roce 1801 napíše z Dlabačova popudu svůj hudební životopis (Jakob Johan Rybaʼs musikalischer Lebenslauf, Můj život a hudba, Rožmitál pod Třemšínem 2005), vrátí se v něm hluboko do dětství, aby podal důkazy o původu svého vřelého a silného vztahu k hudbě: Od čtvrtého roku svého zdejšího bytí si až dosud vzpomínám na mnohé příhody. Už v tomto útlém věku jsem se nejpříjemněji zaměstnal mezi hudebninami. Největší část dětství jsem strávil u svého dědečka, kde jsem neustále psával noty – nebo kdovíco! – a počmáral jsem tím mnoho archů papíru. Doma se inkoustem, pery a papírem šetřilo, a proto jsem se bavil se svými starými houslemi, na něž jsem vrzal tak usilovně, že mé milé posluchačstvo, omráčené takovou pronikavou harmonií, onoho příjemného galantního hráče vypoklonkovalo ven ze světnice, nebo mu muselo nástroj vyrvat z rukou.

Další příhody jako „ladění klavíru“ i „hra na varhany“ se neobešly bez „následků“, přesto je Ryba ve své bibliografii zmiňuje jako mocný a zajímavý doklad své náklonnosti k hudbě. Přimkl se tehdy ke svým starým houslím a s bezelstností čtyř či pětiletému dítěti vlastní je líbal a objímal, rozmlouval, spal a probouzel se s nimi – častokrát během týdnů byly ponechány svému osudu a umyty.

Rybovu osobnost, stejně jako každou jinou, zásadně ovlivnil jeho vztah k rodičům a jejich vztah k němu. Ryba sám to vyjádřil velmi přesně: Dobří rodiče jsou pro své děti největším bohatstvím. Oba – otec Jakub Jan Ryba (1732–1792) i matka Rozalie Magdaléna, rozená Karníková (1738–1786) pocházeli z Nepomuka, vzali se v Přešticích a po roce manželství se jim narodil syn Jan Václav, který však 26. října 1764 zemřel po 15 dnech života. Když se jim na den přesně rok poté narodil další syn, pokřtěný Jakub Šimon, dali mu všechnu svou lásku, kterou nestačili dát svému prvorozenému.

Rybův otec byl učitelským pomocníkem a soukromým učitelem hudby. Přestože měl velice dobré předpoklady k výkonu učitelského povolání, zůstal kvůli své nevýbojné a poddajné povaze celý život pouhým podučitelem. Jeho prvním působištěm se stal Rožmitál, v roce 1750 zde zažil stavbu nových varhan, poté působil ve Volyni a v Přešticích, kde se oženil a založil rodinu. Přestože téměř polovinu svého života prožil ve svém rodišti, nezískal zde nikdy potřebný vliv ani zaslouženou úctu. Zemřel zcela opuštěn v nepomuckém špitále na vodnatelnost ve věku 60 let. Byl to však právě tento mírný a nenápadný muž, který zásadní měrou ovlivnil životní směřování svého nejstaršího syna. Ten, vázán k otci nezměrnou úctou a poslušností, několikrát podřídil své plány a touhy jeho přání. Zcela jistě po něm zdědil hudební nadání i pedagogické schopnosti. Díky svým povahovým rysům, v mnohém od otcových odlišným, je však dokázal mnohem lépe rozvinout.

Rybova matka byla dcerou učitele Jana Václava Karníka (1705–1778) a jeho ženy Kateřiny, rozené Stachové. Její otec byl vzdělanec a hudebník. Vyrůstala v hudebním prostředí a sama byla dobrou zpěvačkou. Porodila šest dětí, dospělosti se však dožily jen čtyři. Nejstarší syn Jakub šel ve stopách svého otce, další dva synové Václav a František se živili jako kuchaři. Dcera Anna se provdala za učitele Pecha, s nímž založila rod, který pokračuje dodnes [viz rodokmen].

V roce 1771 získal Rybův otec v rodném Nepomuku pod Zelenou Horou místo uvolněné po smrti tamějšího varhaníka. S rodinou rozrostlou o další dvě děti se sem přestěhoval ve velice nepříznivé době. Po katastrofálním suchu se tehdy na polích nic neurodilo, lidé hladověli a po stovkách umírali na mor. Příznivější podmínky nastaly až po roce 1773. V té době již Ryba chodil do školy. Její odpuzující prostředí a nepřátelská postava kantora Strejčka se staly vnímavému Rybovi doživotním mementem zoufalé úrovně tehdejšího školství. Ve škole byl kantorem neustále pronásledován a téměř ničemu se tu nenaučil. Vskutku výstižně to pak vylíčil ve svém veršovaném životopise, který napsal Františku Vavákovi v roce 1806. Zato pod laskavým vedením svého otce se úspěšně zdokonaloval ve zpěvu, ve hře na housle, varhany a klavír, později i v teorii a generálbasu.

Rybovy hudební schopnosti jej předurčily nejen k praktickému provozování hudby, ale také k tvorbě. Svůj první vážný skladatelský pokus datuje rokem 1774, tehdy mu bylo 9 let. Po drobných skladbičkách, klavírních kadencích a variacích, jimiž počmáral mnoho papírů, se pod dojmem Dittersdorfova Salve, které vyslechl, pokusil o kompozici stejné formy. Po čtyřdenní práci se se svým dílem pochlubil otci, ten ho pochválil, ale protože se mu zdálo dlouhé, razantně je zkrátil. Ryba se s tímto zásahem nemohl smířit a uspokojení mu nepřinesla ani chvála, které se mu po provedení skladby dostalo. Uchýlil se ke kompozici klavírních skladeb.

Impulsem k dalšímu komponování i k prohloubení Rybova silného vztahu k houslím se stalo vystoupení houslisty Františka Götze a dalších hudebníků: Účastnil jsem se každého jeho vystoupení a nikdy jsem tohoto muže neopustil, aniž bych neprolil mnoho slz, k nimž mě pohnula jeho anglická hra. Doma a vůbec všude jsem mluvil jen o svém milém panu Götzovi a o jeho krásné hře. Po něm přišli tři virtuosové za sebou, Schwoyger, Král a Beyrek; ukázalo se, že první dva jsou houslisty a třetí hrál na klarinet. Nyní zahořelo mé srdce pro hudbu natolik, že jsem ji provozoval pořád a myslel jsem jen na ni. Čmárání nebralo konce, neboť jsem díky poslechu oněch virtuosů cítil mocné nutkání komponovat. I když se nám z této doby nezachovala jediná Rybova skladba, je nezpochybnitelné, že komponoval již od dětství. Sám později litoval, že nemá k dispozici žádnou ze skladeb, které v tomto období napsal.

Rybovo přesvědčivé konstatování – Chuť studovat jsem pociťoval ustavičně a přejde mě až v hrobě, nad jiné výmluvně vystihuje jeho další životní směřování. Rybův otec si byl jeho předností vědom, podal proto žádost o nadaci určenou dětem nemajetných rodičů, ale byla již obsazena. Nabídka strýce Jana Vaněčka, vzdělaného kněze a hudebníka, že vezme synovce s sebou do Prahy a postará se o něj, tak přišla nenadále, ale v pravou chvíli.

Ryba se narodil a vyrostl ve venkovských poměrech a s výjimkou pražských studií zde strávil celý svůj život. Sám Prahu nazýval velkým světem a stala se mu symbolem splněných snů. Avšak i prvního cíle, úspěšně vykonat přijímací zkoušku na gymnázium a dostat se s ohledem na věk a již nabyté znalosti do vyššího ročníku, se mu nepodařilo dosáhnout hned. Ryba posilněn značným sebevědomím nebyl přijat ani do nejnižší třídy gymnázia kvůli nedostatečné znalosti němčiny. Mohl však začít studovat na normální škole, kde piaristé připravovali nadané žáky pro vstup na gymnázium. Zde se v německém jazyce zdokonalil, prospěl dobře a to stačilo k přijetí do nejnižší třídy novoměstského gymnázia. Dle sdělení v životopisu bydlel Ryba v blízkosti Betlémské kaple a stravoval se v bývalém staroměstském semináři sv. Václava v dnešní Husově ulici.

Rybovým třídním profesorem tu byl pater Cassianus Hanel a s. Rosalia, vyhlášený znalec latiny a řečtiny, který měl velmi rád hudbu a sám byl výborným houslistou. U něj našel Ryba plné porozumění pro svůj intenzivní zájem o hudbu. Ve volných dnech zval milovaný profesor Rybu s dalšími dvěma mladíky do své domácnosti, aby mu posloužili jako doprovod jeho krásné hry. Tehdy se Ryba začal věnovat violoncellu a v obdivuhodně krátkém čase umění hry na tento nástroj zcela ovládl.

I když Ryba studia nezanedbával a měl dobrý prospěch, využíval každou volnou chvíli k návštěvě pražských chrámů. Zde mohl poznat hru a tvorbu jejich ředitelů (J. A. Koželuh, V. Praupner, J. Strobach, J. N. Seger, J. Kř. Kuchař a další) a osobně se s nimi seznámit. Obdiv k jejich umění jej podněcoval k tvorbě. Ve svatováclavském semináři opisoval a studoval hudební díla a horlivě komponoval. Jeho nitro přeplněné hudebními myšlenkami se tu vylévalo v desítky různě rozsáhlých kompozic, jež mu přinesly úspěch, obdiv i tolik potřebné finanční ohodnocení. Zasloužil se o to pater Leopold, který se o Rybu staral doslova otcovsky, dokonce jej nazýval svým hošíčkem. V jeho domácnosti, kde se scházeli vyspělí hudebníci, zněly Rybovy komorní kompozice, v kostele u sv. Jindřicha pak díla duchovní.

Ryba si však začal uvědomovat, že mu chybí důkladné odborné vzdělání. Pomoc mu poskytl pater Kajetán Mára, regenschori u sv. Václava na Zderaze, pedagog a varhaník. Seznámil jej s odbornými spisy a poradil mu s kontrapunktem. Ryba pilně studoval veškerou dostupnou literaturu a nabyté poznatky uplatňoval v praxi, v níž postupně získal obdivuhodnou zběhlost. Skladby menšího rozsahu psal bez partitury rovnou do hlasů, při kompozici kvartetů začínal od partu violoncella, neboť nejdříve musel položit základy budovy, ostatní bylo druhotné. Během dne dokázal složit i rozměrnější dílo, které mohlo být ještě tentýž den večer provedeno. Tuto tehdy běžnou hudební praxi se dnes již těžko dokážeme představit.

O své tvorbě si vedl podrobné záznamy, bohužel se však nezachovaly. Jen v letech 1782–1783 zkomponoval 24 kvartetů, 1 kvintet, 4 koncerty, 12 klavírních sonát, operetu, 8 kasací, 24 písní, litanie, Salve, Te Deum, Veni Sancte, mši a množství menuetů a německých tanců.

Z desítek Rybových pražských kompozic máme dnes k dispozici pouze dvě – dvouvětý houslový koncert F dur z roku 1784, jehož autograf je uložen v Českém muzeu hudby a představuje nejstarší Rybovo dochované dílo, a pastorální mši D dur z téhož roku, která se zachovala v pozdějším Rybově opise. Je to příliš malý vzorek Rybovy pražské tvorby, abychom podle něj mohli posoudit úroveň jeho „mladických“ kompozic. Sám o tom píše: Snad se mi promine, že tyto prvotiny, které unikly z mého přeplněného srdce bez zralého uvážení, nebyly žádné mistrovské kusy. Možná se mi odpustí i nedostatky, které v nich jsou, protože chybami se učíme. Teď bych si přál všechny své rané výplody mít, abych je po uplynutí 19 let vyzkoušel a prozkoumal na prubířském kameni rozšířených znalostí a nasbíraných zkušeností. Bylo by to mou největší radostí, jenže z lehkovážnosti jsem všechno rozdal, rozpůjčoval a obětoval. Z velkého množství kompozic jich v mé sbírce zůstalo jen pár a ty pocházejí z pozdější tvorby. Nejranější práce běhají někde po světě nebo už v mnohých rukách našly svůj hrob. Jediné, co z nich zbylo, je již řečený seznam, v němž jsou počínaje rokem 1782 zaznamenány skoro všechny a připojena jména osob, pro něž byly udělány. Když si tento inventář prohlížím, vždycky cítím velkou radost, zvlášť proto, že mi zavdává příčinu, abych vzpomínal na své přátele z mládí. Zároveň mě opravdu srdečně těší, že jsem svůj život neprozahálel a že jsem díky své neúnavné píli prokázal hudbě ve své vlasti alespoň nějaké dobro. Pouhé vědomí toho mě povzbuzuje, abych vykonal ještě víc.

V Praze Ryba nesporně získal vše, co k svému životu potřeboval – kontakty s vynikajícími osobnostmi, odborné vedení a příklad, literaturu a především živou hudbu, jež zněla nejen v chrámech a divadlech, ale také v domácnostech vzdělaných a hudbymilovných kněží. Obzvláště silné dojmy si odnášel z návštěv divadla. To, co se dělo na jevišti, jej vůbec nezajímalo, zahalil se do pláště, zavřel oči a soustředil se výhradně na hudbu. Zde se uchyloval do světa vlastních fantazií a snil svůj sen o budoucí umělecké dráze. Zde pocítil skutečné štěstí.

Jak bolestně musel Rybu zasáhnout dopis od rodičů, z něhož se dověděl o uvolněném učitelském místě v Nepomuku, o něž se měl podle jejich rad ucházet, si lze jen těžko přestavit. Sám to vyjádřil velice výstižně: jejich důvody svazovaly moje srdce. Srdce by rádo zůstalo v Praze, ale povinnosti syna k rodičům byly přednější: Snažili se ulehčit své tísnivé situaci a to stačilo, abych se pro ně obětoval. Po pěti semestrech tedy opouští gymnázium a podává žádost nepomuckému magistrátu, odkud obdrží tzv. vyčkávací dekret. Musí předložit vysvědčení o učitelské způsobilosti, k němuž je potřeba absolvovat učitelský kurs. V dubnu 1785 získává atestaci pro výuku na farních školách a s těžkým srdcem opouští Prahu: Sbohem, přátelé ze školy! Sbohem, milá Praho – velký světe! Sbohem, všechny mé vzdušné zámky! Patrně si uvědomuje, že je to definitivní tečka za jeho vysněnou hudební kariérou…

Po bolestném loučení s Prahou však čekaly na devatenáctiletého Rybu v Nepomuku další překážky. Slíbené učitelské místo, kvůli němuž tolik obětoval, zprvu nezískal, neboť nepomucký magistrát přijal na místo učitele panského úředníka Petáka, který ani neměl patřičnou kvalifikaci. V polovině ukončená studia, příprava na učitelské povolání a dosažené vysvědčení způsobilosti se tak Rybovi musely jevit jako hořce zbytečné, ale ani tehdy se nevzdal. Snažil se dále vzdělávat, hodně četl, zabýval se hudbou. Nový nepomucký učitel však na svém místě dlouho nevydržel, neboť se stal ředitelem panství, a magistrátu nezbývalo, než na školu povolat mladého Rybu, ovšem pouze na zkoušku. Měl však konečně příležitost uplatnit v praxi vše, co se naučil. A patrně by byl ve funkci potvrzen, kdyby si vše nezmařil svou mladickou nerozvážností. Přípisem několika poznámek o nemorálnosti k satirickému pamfletu jistého pána z Niessenfeldu, který povážlivě zlehčoval mravy nepomuckého něžného pohlaví, vzbudil v obci pohoršení a musel školu opustit. O existenční zajištění nedbal, žil u rodičů, věnoval se hudbě a četbě a také cestoval. Navštívil rodné Přeštice i bratra v nedalekých Příchovicích. Zkomponoval koncert pro varhany a provedl jej ve svém rodišti. Úspěch jej podnítil k úvahám odcestovat do Bavorska.

Nemocný otec však potřeboval zástupce a Ryba se musel vrátit tam, odkud byl nucen před časem odejít. V Nepomuku nechal provést dvě své mše, ale neměly patřičný ohlas. První láska ke slečně, jejíž jméno začínalo písmenem A, jej však podnítila k další tvorbě. Když se otec uzdravil, chystal se Ryba odcestovat. Další z osudových dopisů, tentokrát od strýce Jakoubka, a otcova rada jej však přiměly opět se vzdát svých snů a přijmout místo učitelského pomocníka v Mníšku. Smrt matky v lednu roku 1786 a trápení plynoucí z nadměrného sebepřemáhání podstatně narušily jeho dosud zdravý organismus. Plných šest týdnů jej trápily vysoké horečky a blouznivé stavy. Ve snech se plnily jeho touhy stát se kapelníkem a slyšet provedení vlastní opery, unikal v nich realitě, do níž se již nechtěl vrátit. Nemocná mysl spřádala myšlenky na smrt. Když v dubnu roku 1786 opouštěl domov, byl však již opět plný sil.

Z tohoto druhého nepomuckého období máme dnes k dispozici pouze jediné dílo – vánoční mši z roku 1784. Dle Rybova svědectví tu jeho skladby nenašly patřičný ohlas. Přesto na Nepomuk nezanevřel a po 14 letech působení v Rožmitále (1802) věnoval tamějšímu kůru tři latinské litanie k sv. Janu Nepomuckému.

Přestože v Mníšku strávil pouhých 19 měsíců, přinesly mu tolik potřebný klid, uspokojení a první úspěchy v učitelské profesi. Velmi často navštěvoval Prahu, aby pátral po své oblíbené hudbě. Jistě se zde setkal i s díly W. A. Mozarta, kterého tolik obdivoval. V Mníšku se Ryba seznámil s kompozicemi místních učitelů (V. Haan, J. Hataš) a uplatnily se tu i jeho vlastní díla. Kromě slavnostní mše D dur zkomponoval v roce 1786 nejméně tři další mše a o rok později Hymnus de Communi Confessorum a Credo pastorale in D, jejichž originální hudební zpracování se dochovalo dodnes.

Strýc Jan Vaněček, který kdysi přivedl Rybu do Prahy, jej dopisem zpravil o uvolněném učitelském místě v Rožmitále, kde tehdy působil jako kaplan. Rybovi se tím naskytla jedinečná příležitost osamostatnit se a stát se v tak mladém věku učitelem. Rozhodl se Mníšek opustit a vydal se do svého dalšího působiště, s nímž bylo nakonec spojeno všech dalších 27 let jeho pozemského života.

Do Rožmitála přišel dvaadvacetiletý Ryba 10. února roku 1788. Musela ho sem přivést touha po samostatné existenci, neboť kvůli tomu neváhal opustit jistoty, kterých se mu v Mníšku dostávalo. Naopak v Rožmitále zatím nemohl očekávat stálé místo, neboť tehdy onemocněl rožmitálský kantor Ondřej Poddaný a sháněla se za něj náhrada. I přesto Ryba dospěl k rozhodnutí se o toto místo ucházet.

Jako zastupující učitel měl od Ondřeje Poddaného dostávat 30 zlatých ročně. Stačily však pouhé tři měsíce a Ryba zde osvědčil své pedagogické schopnosti natolik, že se stal návrat Poddaného do školy nežádoucím. Po inspekci konané 21. května 1788 rozhodl krajský školní komisař o Rybově definitivním jmenování a Poddaný zažádal o penzionování. Ryba se zavázal platit mu doživotní důchod 100 zlatých ročně. Rybův učitelský příjem, včetně naturálií, zpočátku činil cca 270 zlatých ročně. Z toho vyplácel pomocníkovi 10 zlatých ročně. Roku 1789 Ondřej Poddaný zemřel a Ryba obdržel potvrzovací dekret.

Rybovo nové a zároveň i poslední působiště bylo tehdy poddanským městem na arcibiskupském panství a leželo na severní hranici Prácheňského kraje. Ryba pocházel z venkovských poměrů a kromě pražské epizody v nich strávil celý svůj život. Jako kantor musel počítat s tím, že jej bude venkov živit, a přesto byl záhy zdejšími poměry zklamán. Nevzdával se však naděje, že i v malém městě může být prospěšný. Tehdy se definitivně vzdal všech svých snů a plánů působit ve velkém městě, natrvalo opustil myšlenku o svém uplatnění za hranicemi. Založil rodinu a cele se odevzdal všem povinnostem vyplývajícím jak z úřadu učitele, tak regenschoriho. V Rožmitále se setkal s lidskou zlobou a malostí, narazil na nepochopení ze strany prostého obyvatelstva, vrchnosti i městské správy. Příkladně vedl místní školu, vychoval a vzdělal v ní stovky dětí, pro něž nelitoval jakékoli oběti. Pro lepší budoucnost a pro své přesvědčení neváhal nasadit všechny své síly.

Učitel

Jakub Jan Ryba je výjimečnou postavou mezi kantory přelomu 18. a 19. století. Učitelství zvolil na úkor svých životních plánů, a přesto byl svou podstatou rozený kantor – laskavý, ochotný, štědrý, pilný, nadšený a houževnatý, na druhé straně cílevědomý, přímý, důsledný a zásadový. Tyto tolik potřebné vlastnosti se staly příčinou nepochopení a zášti, kterým byl nucen Ryba po celých 27 let svého působení v Rožmitále čelit. Jistě se s nimi jinak vyrovnával v prvních létech, kdy byl plný sil a odhodlání, a jinak v závěru života, kdy jej sužovaly úzkostné stavy a starosti o živobytí.

Rožmitálská škola byla vystavěna již roku 1686. Její budova s učitelovým bytem a dvěma třídami pro 300 dětí naprosto nevyhovovala. V době Rybova nástupu do ní však chodilo pouze 67 dětí. Ve škole vládl nepořádek, chyběly pomůcky i školní předpisy. Žáci nebyli rozděleni podle stáří a neznali kázeň. Ryba však brzy zjednal nápravu a jeho přičiněním se později školní docházka zdvojnásobila – do školy tak přicházelo 120 i více žáků. Učitelův byt tvořily dvě tmavé světnice, v nichž v zimě nebylo možno pracovat. Školní pomocník neměl svůj vlastní pokoj, byl nucen přespávat ve třídě. Všudypřítomné vlhko způsobovalo dětem zdravotní obtíže. Přesto zde dokázal Ryba pracovat, žít a horlivě tvořit a pod střechou této nevlídné budovy vzniklo i jeho velmi rozsáhlé hudební dílo.

Reforma nejnižších škol v duchu osvícenských myšlenek přinesla řadu nových, lepších vyučovacích metod. Ryba jednal, učil a vychovával podle úředních předpisů, učil i lecčemu mimo stanovený plán a byl jedním z prvních, kteří dokázali oživit suchopárná nařízení a prakticky je uplatnit ve škole i mimo ni. Byl důsledným stoupencem tereziánských a josefínských reforem, prosazoval je proti všem odpůrcům i za cenu ztráty vlastní popularity. Měl vlastní zásady a raději trpěl, než aby od nich ustoupil. Neúprosně se bil za spravedlivou věc a vědomí svého práva a poctivosti, proto neváhal vést při i proti osobám výše postaveným. Byl křesťanem, člověkem vysokých mravních zásad, v osobním i rodinném životě šel ostatním příkladem. Znal podrobně všechny školní předpisy i současnou pedagogickou literaturu a neustále se vzdělával.

Za účinný výchovný i vzdělávací prostředek považoval zpěv: K tomu, aby mládež všechna prospěšná učení, i když školu opustila, v paměti podržela a je sobě s potěšením často připomínala, nejoučinlivější prostředek podle vlastní mé zkušenosti jest zpěv mezi školní cvičení uvedený. Také se snažil, aby si děti zvykaly doma číst. Půjčená kniha měla být zároveň i odměnou, proto si mohl domů knihu vypůjčit jen pilný a vzorný žák. K tomuto účelu zařídil školní knihovničku. Vítal všechny prostředky k udržení zdraví svých dětí i žáků. Syn Václav (* 1800) byl jako první v Rožmitále očkován proti neštovicím. Dbal o čistotu ve třídách, stále v nich udržoval čerstvý vzduch, nechával je vykuřovat jalovcem i v zimním období. K tomu se také třídy větraly, což bylo v té době v zimě na venkově něco nevídaného. Byl mezi prvními, kteří přispívali do fondu pro přestárlé a nemocné učitele. V době jeho příchodu do Rožmitála takový fond ještě neexistoval a on musel svému předchůdci vyplácet důchod ze svých příjmů. Svou pedagogickou bystrost projevil nadčasovým návrhem vzájemných školních porad, který zaslal biskupské konzistoři dva roky před svou smrtí. Není známo, zda bylo jeho doporučení realizováno, neboť přestože se jednalo o návrh pozoruhodný, byl v tehdejší době sotva uskutečnitelný. Obzvláště když Ryba doporučoval, aby se porady konaly každý týden.

Při výuce používal sokratovskou metodu, při níž vhodně zvolenými otázkami podněcoval své žáky k vlastnímu úsudku. Dokázal účelně rozvrhnout učivo, výkladem přiměřeným schopnostem žáků pomáhal dětem pochopit a ovládnout probíranou látku, dbal na kázeň a řád ve škole. Tím vynikal nad mnohé jiné učitele a stal se pro ně vzorem k následování.

Smýšlení mnohých rodičů se však nedalo změnit příkazem shora. Neměli chuť se přizpůsobovat a omezovat. Nerozuměli Rybovým požadavkům a ani jim rozumět nechtěli. Tupili ho, nesmyslně si stěžovali a neplnili své povinnosti vůči škole. Jeho výchovné metody nemohly zcela zapustit své kořeny, když nebyly podporovány v rodinách. Často se tak ocital v beznadějném a svízelném postavení. Děti takových rodičů neměly kázeň a jejich trestání bylo učiteli vytýkáno.

Zásadním pramenem poznání Rybova pedagogického působení je Školní deník, který poctivě a podrobně vedl od svého nástupu až do své smrti (1. zápis – 11. 2. 1788, poslední – 15. 3. 1815). Oba svazky dochované v původní podobě jsou vystaveny v Rybově expozici v Podbrdském muzeu v Rožmitále. Najdeme v něm nejen běžné informace o chodu školy, ale také Rybovy úvahy, stížnosti a morální apely, na jejichž základě si můžeme vytvořit představu o Rybových charakterových vlastnostech, o tom, jak smýšlel, o co usiloval, co jej těšilo i trápilo. Přibývající věk i starosti se nepodepsaly jen na Rybově rukopisu, ale odrazily se i ve stále stručnějších zápisech, z nichž můžeme vyčíst určitou deziluzi z vývoje školství (Zpátečnické Politické zřízení školské z roku 1805) i z jednání osob zodpovědných za chod školy i místních obyvatel (roku 1808 se konalo veřejné shromáždění obce rožmitálské, na němž byl nařčen, že ve škole učí „nanic“).

Jeho zásluhy o vzdělávání mládeže však oceňovaly pochvalnými dekrety správní instituce. Byl vyznamenán 7 krajskými, 1 vikariátní, 3 konzistoriálními pochvalami a ve svém úřadě byl potvrzen dvojnásobným guberniálním dekretem.

Regenschori

Funkci rožmitálského ředitele kůru převzal Ryba po svém předchůdci Ondřeji Poddaném, který byl sám dobrým zpěvákem a úspěšným skladatelem. Skloubit povinnosti regenschoriho a učitele však nebylo jednoduché. Na rozdíl od svého předchůdce, který se více než škole věnoval hudbě, Ryba nesnášel polovičatost a nepřesnost. Musel však svou práci mezi školu a kůr rozdělit. Proto vyžadoval, aby každé z nich byl vyhrazen přesný čas, a sám jej důsledně dodržoval. Byl-li mezi nimi nucen volit, vždy trval na tom, že výchova je důležitější než hra na varhany. Školní výchovu tedy považoval za svou první a hlavní povinnost.

Úřad ředitele kůru však nepřinášel jen povinnosti, byl také důležitým zdrojem příjmu Rybovy rodiny. Tyto příjmy však byly závislé na finančních možnostech, vůli a ochotě venkovského obyvatelstva, a proto v rozpočtu rozrůstající se Rybovy rodiny mnohokrát scházely.

Povinnosti ředitele kůru Ryba vykonával jak ve farním kostele, tak v městské kapli. Jako varhaník se v nich střídal s některým ze svých pomocníků. Farní kostel Povýšení svatého Kříže, stojící uprostřed hřbitova na mírném návrší západního okraje současného města, byl od školy vzdálen zhruba jeden kilometr cesty. Právě jeho kůru byla určena většina Rybových skladeb, s výjimkou těch, které svou technickou náročností přesáhly místní možnosti a byly přímo autorem věnovány vyspělejším kůrům, především plzeňskému.

Podle náročnosti zpěvních partů některých latinských mší můžeme soudit, že měl Ryba i na tomto venkovském kůru k dispozici velice zdatné zpěváky, zpočátku (do roku 1800) jimi byli výhradně chlapci a muži (sopránový part Slavnostní mše C dur z roku 1799, kterou zkomponoval k svátku Povýšení sv. Kříže, jemuž je starorožmitálský kostel zasvěcen, vede až k vysokému c³). Musel si je však ve škole také vychovat. Rád to činil při polední přestávce i v odpoledních hodinách, do roku 1811 dokonce bezplatně. Kromě zpěvu vyučoval hře na rozličné hudební nástroje: varhany, klavír, housle, violu, violoncello, flétnu, pikolu, klarinet a lesní roh, některé žáky až na čtyři nástroje. Rybovi šlo o povznesení církevního zpěvu nejen umělého, ale i lidového. V roce 1802 obnovil zdejší literátské bratrstvo. Stejně jako ve škole dbal Ryba o pořádek i na kůru, proto sepsal stanovy pro zpěv v kostele. Byl také výborným varhaníkem. Už v době studií v Praze hrál na varhany v některých pražských kostelích.

Živobytí

Podle vlastních Rybových slov byla ještě v roce 1801 výše jeho příjmů dostatečná, dokázal se uskrovnit a vyjít s tím, co měl k dispozici. Také příjmy plynoucí z funkce regenschoriho nebyly zanedbatelné, ale jejich část závisela na ochotě plátců, proto musel své nároky ne vždy úspěšně vymáhat, jak o tom svědčí četné zápisy ve Školním deníku.

V roce 1790 se Ryba oženil s dcerou rožmitálského purkrabího Annou Laglerovou. Než založili vlastní rodinu, starali se manželé o Rybova nejmladšího bratra Františka. V letech 1791–1813 se jim narodilo 13 dětí a 6 z nich zemřelo v dětském věku. Nejstarší syn Josef studoval od roku 1806 v Praze. Finanční náklady studia pomáhal hradit Rybův bratr Václav, který v Praze Josefovi zajistil byt a stravu a nějaký čas ho měl u sebe. Syn Vilém byl v roce 1808 přijat na plzeňské gymnázium. Rybův přítel učitel a regenschori František Křepelka pro něj získal podporu vlivných plzeňských měšťanů.

Válečná léta připravila Rakousko o rozsáhlá území a rozvrátila jeho hospodářství. Státní dluh rostl a v roce 1811 došlo ke státnímu bankrotu. Finanční patent z února 1811 nařídil měnu v kursu 5:1. Ceny však vůči platům rostly neúměrně. Ryba bezprostředně závislý na finančních možnostech obyvatelstva vypočítal, kolik by měli podle nového kursu zpěváci a hudebníci dostávat za účinkování při svatbách, pohřbech a jiných příležitostech. Lidé však považovali jeho legálně zvýšené požadavky za přemrštěné a odmítali je platit. Ryba přitom nikdy nevyžadoval nic, co by mu po právu nenáleželo. Pro prosazení svých oprávněných nároků nasadil všechny své síly a využil k tomu své nesporné znalosti zákonů tehdejší doby. Zároveň však byl uznalý ve vztahu k potřebnějším. Se stoupající drahotou však příležitostí k výdělku ubývalo.

Ve Školním deníku ale nenacházíme jen Rybovy stížnosti, v posledních letech tu uvádí prospěšné skutky představeného města Jakuba Matějky a městského písaře a školního dohlížitele Michala Ježka. Velikou oporu měla škola u všech tří zdejších duchovních. Ve školní zprávě z 22. srpna 1812 se Ryba zmiňuje o vstřícném kroku faráře Česaného: V těchto zlých časech drahoty navrhl farnímu učiteli, aby u něho jedl o všech nedělích a svátcích, což je tím záslužnější, poněvadž se musí učitel starat o svých sedm ještě nezaopatřených dětí.

Nepochopení a spory

Školní deník je plný obecných nebo zcela konkrétních stížností na rodiče a představené školy. Jejich nízké chování, hrubost, neúcta či netečnost a povýšenost Rybu velice trápily a podněcovaly v jeho nitru pocity marnosti. Vědomí toho, že jedná správně, a naprostá důvěra v Boha mu v těžkých chvílích poskytovaly naději v lepší budoucnost. Někteří z těch, pro něž obětoval všechen svůj čas, zůstávali chladnými a nepřátelskými, mnozí smysl jeho jednání nechtěli nebo nemohli pochopit. Přestože byl loajálním občanem státu a zbožným křesťanem, nebránila mu tato podřízenost světským i církevním autoritám poukazovat na jejich chyby. Spory s farářem Zacharem a ředitelem panství Pokorným zachycené ve Školním deníku jsou jen viditelnými vrcholy všech nedorozumění, nepochopení a lidské nenávisti, jimž se Ryba rozhodl čelit a k jejichž příčinám také patřily jeho výjimečné a složité povahové rysy i doba, ve které žil.

Brzy po Rybově nástupu do Rožmitála došlo k jeho neshodám s farářem Kašparem Zacharem. Ryba si všiml, co všechno jeho předchůdci Poddanému farář jako představený školy trpěl, a zavedl ve škole nové pořádky, dbal předpisů a nekompromisně poukazoval na jejich nedodržování. K první větší roztržce došlo kvůli ranním mším, kterých se museli žáci účastnit ve čtvrt hodiny vzdáleném farním kostele. Při špatném počasí byla cesta tam značně svízelná, v zimním období téměř neschůdná. Děti se do školy vracely pozdě a často cestu odstonaly. Při jednání krajské komise v květnu 1788 projevil kaplan Vaněček ochotu sloužit školní mši v městské kapli, ale farář mu to zakázal. Farářovo povýšené chování při zkouškách žáků bylo Rybovi trnem v oku, odmítal jeho metody, podle nichž stačilo mechanicky odříkat učivo, chtěl, aby děti chápaly to, co se učí. Zachar byl odpůrcem nového školního zřízení, Ryba jeho horlivým zastáncem. Přál si společný postup školy a kostela, Zachar trval na podřízenosti školy. Když farář přestal docházet do školy a neposílal k výuce katechismu ani kaplana, Ryba ve školním deníku opakovaně uvedl, že oba neplní své povinnosti, a stěžoval si na ně u krajského úřadu. Oni protestovali u vikáře, ale ten byl s Rybou spokojen.

6. května 1794 zapálil blesk faru a oheň zachvátil i kostel a poškodil varhany, které pak zůstaly dlouho neopraveny. Když farář vytkl Rybovi, že na kůru neprovozuje hudbu s doprovodem nástrojů, ten se ohradil, že to bez varhan, o jejichž opravu se duchovní správa nepostarala, není možné, a doprovod obřadů jen smyčcovými nástroji není důstojný. Ostrá polemika skončila obviněním učitele, že nectí představené, chová se pohoršlivě, vysedává v hospodách a vyvolává hádky, a dohnala Rybu k důrazné obhajobě vlastního jednání. Farář mu doporučil, aby se místo psaní stížností věnoval svým povinnostem, a projevil přání, aby spor nestranně posoudila příslušná místa. Měl také své starosti. Péče o rozlehlou farnost, obnova vyhořelé fary, oprava kostela, úprava příbytku pro druhého kaplana a další úkoly jej musely v 64 letech dosti vyčerpávat. Navíc byl zaměstnán povinnostmi spojenými s „milostivým létem“, které vyhlásil papež Pius VI.

V srpnu roku 1795 se k závěrečným zkouškám dostavil krajský komisař F. X. Stark, shledal závažné zanedbání farářovy péče o školu, vyzdvihl Rybovy zásluhy a podal na Zachara stížnost církevním úřadům. Vikariát pak farářovi nařídil dodržovat úřední výnosy. Od té doby se jeho vztah ke škole i Rybovi zlepšoval. Ryba mu jako morální vítěz celého sporu odpustil, farář se začal zajímat o jeho výchovné metody a jejich vzájemný vztah se zlepšil. Když 13. ledna 1803 farář Zachar zemřel, složil Ryba k jeho pohřbu Truchlozpěv a vlastní text skladby dal na své náklady vytisknout. Z deníku Rybova syna Josefa Arnošta je zřejmé, že tento spor negativně poznamenal otcova první rožmitálská léta a dotkl se celé rodiny. Tehdy však Ryba našel potřebné síly k jeho řešení a posilněn příznivým výsledkem se opět vrhl do práce. S novým farářem Česaným i kaplany se už shodl a jejich vstřícné jednání vůči sobě i škole několikrát ocenil.

V době, kdy Ryba s farářem Františkem Česaným ve shodě pečovali o místní školu, se vyhrotilo nepřátelství mezi učitelem a ředitelem panství (direktorem) Prokopem Pokorným, který svůj úřad nastoupil v roce 1799. Byl to přísný a povýšený pán, jemuž byl vzdělaný a hrdý Ryba trnem v oku. Při veřejném shromáždění obce rožmitálské 3. ledna 1808 byl Ryba nařčen, že špatně vyučuje. Proti této veřejné potupě a nespravedlivým výtkám se rozhodl bránit přípisem školnímu dozorci, k němuž připojil i doklady o pochvalách, jež obdržel za svou práci pro školu.

27. prosince 1808 požádal Ryba Pokorného o dobrozdání ke své žádosti o příplatek pro školního pomocníka adresované biskupské kanceláři. Patrně ovlivněn protesty místních občanů, že na nich učitel vymáhá přílišné platy na školné, čištění tříd, na topení, na všelijaké písničky a na funusy, jej Pokorný, aniž by si celou žádost přečetl, stroze odmítl. Ryba však před svědky oznámil, že na něj podá stížnost vyšším místům, protože prostředky za úklid tříd mu po právu náležejí. Připojil, že jim oznámí, jak Pokorný sám podněcuje občany proti škole. Pokorného reakci popsal ve školním deníku: Tato otevřená slova ho tak rozzlobila, že zvolal rozlíceně, že mu nemám co vytýkat, a ukázal mi místo rozhodnutí a podpory dveře a vyjádřil se, že mám jít spánembohem a tentokrát dvakrát. Den poté Ryba v dopise vytkl Pokornému hrubé chování a zopakoval svůj úmysl stěžovat si na něj u jeho představeného – arcibiskupa, jenž mu nesvěřil úřad proto, aby jej zneužíval. Nato jej Pokorný obžaloval u krajského úřadu z urážlivé troufalosti vůči nadřízené osobě a připojil se ke stížnostem nespokojených občanů. K jednání komise, kterou Pokorný svolal na 19. ledna 1809, Ryba nebyl přizván. Ohradil se proti tomu přípisem okresnímu školnímu dozorci, v němž mj. uvedl: A tento pán se ještě odvažuje při mé veškeré poctivé snaze, trpělivosti a mnohých trampotách a útlaku vést proti mně žalobu a mě místo všeho povzbuzování, jehož by mi bylo třeba, s dobrým svědomím svévolně utlačovat, uvádět ve špatnou pověst a pokládat mě za jednoho ze svých hrubých pacholků. Není známo, jak komise rozhodla, ale arcibiskup Rybově žádosti vyhověl a přispěl mu na plat pomocníka 40 zlatých. Ryba byl jmenován mezi učiteli Prácheňského kraje, jimž budějovická konzistoř udělila pochvalu za vzorné plnění povinností. Vzájemný vztah učitele a ředitele panství zůstal nadále napjatý. Pokorný dál odmítal Rybovy žádosti, zadržoval mu náležité příplatky, naturálie a opožděně dodával dříví.

Nemoc

O vleklé nemoci, která jej sužovala, se Ryba často nezmiňoval. Nadměrné přepínání, komponování po nocích a skličující starosti zcela jistě působily na stárnoucí organismus zničujícím způsobem. Již v mládí se projevilo psychické vyčerpání podnícené nezměrným zápalem i překážkami a osobními krizemi, jež byl nucen překonávat. O tom, že se snažil svůj sklon k přepínání vlastních sil a nadměrnému duševnímu vypětí krotit, vypovídá i zápis v deníku: Mohu před celým světem se vyznati, že mne od pacholectví mého nic tak netěšilo jako hudba a vzdělávající povyučování; tato jednak k umění, jednak k musice náklonnost byla u mne v mém mladictví a pak i v dospělém věku tak prudká, že jsem pro ni i často na své vlastní zdraví, tento nebeský poklad, zapomínal. Však zkušenost a jí zostřený rozum dále a dále této nenasycené chtivosti, která obyčejně oučinek bystré a horlivé krve bývá, patřící meze ustanovily a všecko v pravý řád a mírnost přivedly.

Bolestně a zásadně ovlivnila poslední léta Rybova života takzvaná Rožmitálská rebelie. Přestože se o ní ve svých zápisech nezmínil, musela ho celá záležitost velice poznamenat. Nejstarší syn Josef považoval otcovu reakci na tuto událost za zřetelný projev jeho nemoci: Můj otec trpěl odedávna na hypochondrii následkem nadměrného duševního přepínání a tísnivých starostí, které mu připravilo vydržování tří synů mimo rodinu. Byl zaměstnán dnem i nocí a vyhledával všechny pomocné zdroje, které byly k dispozici snaživému a počestnému muži jeho stavu. Nejhůře na jeho zdraví působilo noční komponování.

Poslední roky Rybova života poznamenaly nejen starosti o živobytí, ale i obavy o osud synů. Zatímco Josef ve škole prospíval a začal uvažovat o svém budoucím povolání, Vilém propadl u zkoušek, přišel o ubytování i o možnost přivydělat si kondicemi. V září 1814 napsal Ryba synu Josefovi: Daří se nám dobře, máme jen stále starosti o živobytí. Devatenáctiletý Josef s vděčností přijal otcovy rady týkající se výběru povolání a rozhodl se pro studium medicíny.

Jak čas plynul, začalo se Rybovo chování i jednání proměňovat. Tíživé duševní stavy jej odpoutávaly od společnosti přátel a známých, kterou měl vždy tak rád, a uvrhaly jej do samoty. Doma rád a často hrával na housle či violoncello. Na procházky se vydával sám, někdy s některým ze svých dětí či s přítelem Antonínem Reissem. Myšlenky na smrt provázaly Rybu celým jeho životem. Neznámo kdy si podtrhl ve svých výpiscích ze Senekovy knihy O útěše závěr alegorické věty o plavcích po rozbouřeném moři života, pro něž je jediným bezpečným přístavem smrt.