.
Česká mše vánoční
.
S nadcházejícím obdobím vánočních svátků se nejen do rožmitálských kostelů vrací také slavná Česká mše vánoční „Hej, mistře“ Jakuba Jana Ryby. Bylo už o ní napsáno a řečeno mnohé, stala se doslova symbolem českých Vánoc a zaznívá nejen u nás, ale i v zahraničí. U nás v Rožmitále je tradiční uvedení díla netrpělivě očekáváno a každoročně se stává cílem posluchačů z míst blízkých a značně vzdálených. Slyšet a především prožít „Rybovku“ v Rožmitále je totiž něčím zcela zvláštním. Stačí se jen zaposlouchat do úvodních tónů starorožmitálských varhan a již jako bychom viděli samotného Rybu a další nám již neznámé, ale milé tváře našich předků, kteří před dvěma stoletími s pokorným srdcem a zbožnou myslí velebili svými hlasy či uměním hry na rozličné hudební nástroje narození Božího Syna. A i když se od té doby již mnohé změnilo, hodnota díla, jehož text i hudba vytryskly z Rybova zbožného srdce, zůstává nezměněna. Co přimělo autora, aby ve svých necelých 31 letech napsal svou první a poslední ryze českou mši? Jaké okolnosti vedly jeho mysl k tvorbě vroucích veršů plných prosté a nenucené zbožnosti, jež se staly jednou z nejkrásnějších oslav Kristova narození? Těžko odpovědět. Můžeme však alespoň poodkrýt možné důvody, které se mohly, ale nemusely, stál Rybovi rozhodující inspirací.
Píše se rok 1796. Je tomu již více než rok od ukončení vleklého a nepříjemného sporu učitele Jakuba Ryby a faráře Kašpara Zachara. Výsledky Rybovy školní výchovy byly konečně uznány i jeho nadřízeným. S pokrokem a znalostmi svých žáků může být Ryba spokojen. Snad mělo být toto vše jistým zadostiučiněním za vynaložené úsilí, dosud tak nedoceňované a pomohlo manželům Rybovým překonat těžké chvíle, neboť v dubnu tohoto roku přišli již o druhého syna. Co se odehrává v Rybově nitru, co ještě může podnítit zaujetí tvořivou skladatelskou činností? Již čtvrtý rok trvá válka mezi rakouskou monarchií a Francií a pro Rakousko se nevyvíjí zrovna příznivě. Spojenecké Prusko uzavírá s Francií separátní mír a válka se blíží k hranicím Čech. Do země proudí uprchlíci z Německa, Praha zahajuje přípravy k evakuaci. Lidé hledají útočiště v kostelích, utíkají se k zemským patronům a prosí o odvrácení válečných útrap. V západním území zavládly strach a nejistota. Tím větší radost přináší všem občanům zvěst o vítězství rakouských vojsk v bitvě u Würtzburgu a Schwarzfeldu 3. září 1796. Francouzi se stahují za Rýn, bezprostřední nebezpečí je odvráceno. Všude se konají děkovné bohoslužby, vznikají oslavná díla, hlaholí zvony. S blížícím se adventem naděje na ukončení války stoupá. A snad právě tehdy se Ryba rozhodne oslavit tóny i slovy zrození Spasitele a vyjádřit tak odvěkou touhu lidstva po míru. Snad.
Jisté však je, že se o této skladbě nikde podrobněji nezmiňuje. V soupisu skladeb z let 1782-98 pouze uvádí: „sedm pastorálních mší, z toho jedna česká“. Také Rybův autograf díla dosud nebyl nalezen, známe pouze titulní list skladby s uvedením obsazení: 4 sóla, sbor, varhany, flétna, 2 klarinety, 2 lesní rohy, klarina (trubka), 2 housle, viola, violon (kontrabas), tympány. Také název, který se všeobecně vžil – Česká mše vánoční – pouze nahrazuje původní latinský titul Missa solemnis Festis Nativitatis D. J. Ch. accomodata in linguam bohëmicam musicamque redacta. Existuje v četných opisech, některé její části byly provozovány samostatně jako pastorely, z praktické potřeby byly také některé její oddíly transponovány o tón níž. Text byl přizpůsoben současné jazykové praxi, postupně byly přidávány další, nepůvodní party nástrojů. K přístupnosti přispělo především vydání notových partů Českou katolickou charitou revidované A. Michlem z r. 1961.
Základní forma mše jako skladby doprovázející a dotvářející liturgii se nazývá ordinarium a sestává z 6 hlavních částí, které jsou označeny úvodními slovy latinského textu, a mezi ně jsou pak vkládány proměnlivé části.
První část Kyrie (z řec. kyrios = pán) zahajuje prosbou Kyrie, eleison (Pane, smiluj se). Pro ni Ryba obvykle volil, jak napsal v deníku, hudbu plnou pokory a důvěry. V této skladbě se však od svého záměru poněkud odchýlil a latinský text zcela pominul. Cele ji svěřil dvěma sólovým mužským hlasům. Hned úvodní „Hej, mistře, vstaň bystře“ je sice na hony vzdáleno původní pokorné prosbě kodifikovaného textu, ale již od počátku díla Ryba tuto i další části podřídil dějové linii vánoční hry, v níž se pastýři chystají do Betléma oslavit Ježíšovo narození. Mladý pastýř budí svého mistra (správce ovčína) a oba hledají příčinu rozličných přírodních úkazů: „Vzhlédni na jasnost, nebes na švarnost“, „měsíc jasně plápolá“, „denice již vychází“, „z hájů volá zvěř, cvrlikáním přelibým ptáčků zvučí keř, rozléhá se les“. Rozespalý mistr je zprvu mrzutý, ale když zaslechne „libé hraní“, zaujatě se podivuje nad neobyčejnou situací. Po dvojzpěvu „Co jest to, co jest za libé hraní“, uznává mistr vážnost situace: „Jsem rád, žes mne probudil k tomu podívání“ a pojme úmysl běžet tam, „kde to libě zní“.
Druhý oddíl Gloria (z lat. gloria = sláva) je chvalozpěvem oslavujícím narození Krista, skladatel zde vždy volí veselý ráz hudby. I tato část v Rybově podání začíná slovy „Sláva budiž Bohu velikému, pokoj lidu všemu pokornému“, zde se tedy Ryba alespoň částečně přidržuje kodifikovaného textu. To andělé oznamují Kristovo narození. Ohromený mistr hledá slova: „Co je to, kde je to, co to slyším za hlas, jenžto volá na nás“, aby opětovně uznal mimořádnost okamžiku: „To musí něco znamenat, musím hned stádo domů hnát, vzbudím svou chasu, aby tu krásu pozorovala, a pak se mnou šla k Betlému, jak jsem slyšel, z oblohy když hlas vyšel.“ V dvojzpěvu tenoru a altu „To jest jasnost skvostná“, zvukomalebně podloženém doprovodem orchestru, zaznívá údiv nad nádherou betlémské noci. V závěru oddílu pak mistr zvěstuje radostnou zvěst ostatním a všichni radostně volají „pojďme tam“ a „alleluja“.
První vložená část Graduale (z lat. gradus = stupeň; při něm kněz vystupuje po stupních na místo, odkud bude vykládat Písmo) je cele věnována svolávání co nejširšího okruhu lidí: „Vzhůru, bratři, jenom čerstvě vstávejte“, „Jeden svolá všecku chasu“. Mistr volá pastýře jménem „Ferdo“, „Jožko“, „Janku“ a posílá je i do vzdálenějších míst kraje: „Běž hned za háj, vzbudiž celý Zálesní kraj“, „jdi za horu, svolej všecky lidi v b(B)oru“. Snad právě zde nejvýrazněji vstupuje do Rybova díla realita jeho doby i s názvy konkrétních míst našeho kraje a křestními jmény tehdejších obyvatel. Svolávají „dobré hudce, zpěváky a hodné trubce“, kterých zde v Rybově době bylo zajisté mnoho. Celý oddíl pak končí odhodláním „K Betlému teď půjdeme, Boha slavit budeme“.
Credo (z lat. credo = věřím) je vyznáním křesťanské víry. V Credu Rybově ovšem vrcholí přípravy na cestu: „Již se jen připravte, hudby si upravte“. Po dotazech „Copak máme s sebou vzíti aneb nač pak máme hráti“ následuje nádherné basové sólo „V pravé pobožnosti“, líbeznou melodii pak střídají dotazy sboru „Kdopak dary ponese“, kterým bas odpovídá „Ty nám Tomek poveze“. Po vroucím zpěvu celého sboru tato část vrcholí slavným „alleluja“ a mohutnou oslavou Boha Otce: „Sláva buď Tobě, Bože věčný, Bože velký, nekonečný, ve své moci jsi jediný“.
Druhou vloženou část Offertorium (z lat. offertorium = obětování) zahajuje líbeznou melodií flétna s doprovodem orchestru. Zástup již dospěl do Betléma, bas zpívá „V pokoře poklekněme“. Všichni žasnou „To jest Dítě vznešené“. Následuje vroucí prosba „Obdař všechny milostí, zblaž nás věčnou radostí, uděl nám požehnání, pokojné obcování“. Po výzvě mladého pastýře „Nuže, bratři, zahrajeme“ a mistrově „Naštymujte hudby jasné“ přednáší celý orchestr svůj hudební dar malému Ježíškovi. Závěrečný sbor „S radostí a plesáním“ oslavuje Boha podobně jako v předcházející části, tentokrát se však zaměřuje na oslavu Boha Syna „Ježíš Vykupitel náš, vytrh z služebnosti nás“.
Nejkratší část mše Sanctus (z lat. sanctus = svatý) je andělským hymnem. I zde se Ryba vrací k původnímu textu „Nebe, hlásej „Svatý“, obloho, zněj „Svatý“. Nejvyšším On Pánem jest, Nejvyššímu budiž čest!“. Zpočátku volí velebný dvojzpěv ženských hlasů, aby vše vygradoval do svižně pojaté mohutné oslavy Boha Tvůrce: „Nebe, země hlásejte, chvály, slávy zpívejte“.
Benedictus (z lat. Benedictus = Požehnaný) je věnován oslavě zrozeného Spasitele. Celý zástup vyznává: „Tu se jemu obětujme, pravou lásku přislibujme, Tobě chceme sloužit vždy, tím pak dojdem věčné mzdy“. Vroucí prosbu „Rozpal hojně srdce láskou víc a více“ svěřil Ryba sólovému sopránu. V dojímavém závěrečném zpěvu „Ó Dítě, dopřej milosti, ať s Tebou vejdem v radosti, blažené věčnosti“ prosí zbožné Rybovo srdce o spásu pro každého z nás.
Agnus Dei (z lat. Agnus Dei = Beránek Boží) pojal Ryba jako rozloučení s nebeským Dítětem. Všichni se poroučejí do jeho ochrany a několikrát co nejzbožněji opakují: „Uděl nám všem pokoj svatý, po němž všichni dychtíme“.
Communio (lat. sv. přijímání) nebo též Závěr je finální částí celého díla. Použitím názvů různých hudebních nástrojů užitých k chvále Boží, je jakousi parafrází žalmu 150. Vrcholí mohutnou oslavou trojjediného Boha: „Budem chválit svého Otce z upřímného ctného srdce, písněmi, modlitbami, milováním, Tě vzýváním: Otce Boha, jeho Syna, též i Ducha, budem vždy velebiti, Tě na věky chváliti. Budiž veleben, až na věky, amen“.
Příznačnými jsou pro celou skladbu pestrý rytmus a krátké, dobře zapamatovatelné motivy vyvěrající z lidové melodiky. Nejedná se ani tak o mši v pravém slova smyslu, jako spíše o vánoční kantátu založenou na motivech pastorálních. Současná praxe neuvádí její části na místech ordinaria ale propria, tedy shodně jako mešní píseň, s jedinou výjimkou, kterou je Sanctus. I přes všechny dosud neobjasněné okolnosti vzniku, prvního uvedení, následná a do současnosti trvající kritická hodnocení, odsouvání skladby mimo liturgii pro její „přílišnou lidovost, jednoduchost a prostotu a v neposlední řadě neliturgičnost“, zůstává pro ty, kteří jí chtějí rozumět a prožít, vzácným pokladem, neodmyslitelně spjatým s liturgií oslavující Kristovo narození. Nebylo Rybovým cílem posluchače ohromit, oslnit pompézností, leč prostě, bez patosu, ale na druhou stranu dostatečně vroucně, opravdově a ne povrchně, s nenucenou zbožností bez velkých gest a laciných frází, ale způsobem nedegradujícím velikost a hloubku okamžiku, srozumitelně navodit atmosféru oné svaté noci i událostí na ni navazujících. Chtěl oslovit lidi různých společenských vrstev, vzdělání i věku, vtáhnout jednoho každého posluchače do radostného děje, aby jej mohl ve svém srdci opravdu prožít, ne pouze pasivně vnímat jako něco nedosažitelného. Jako by měl Ryba na mysli právě tuto skladbu, když ve svém deníku píše: „Ach, Bože, Ty Otče všeho, bys měl pohrdat našimi dětskými a důvěřivými modlitbami, díkůvzdáním, chvalozpěvy a uctíváním, které ti vyzpěvujeme s veselou myslí, a to jen proto, že projevují radost! – Ne! – Bože, ty chceš, abychom tě vzývali s dětskou, důvěřivou a srdečnou úctou a pokorou, abychom tě uctívali a velebili zpěvem nevinného, radostného srdce, abychom před tebou s dětskou láskou a prostotou své srdce otevřeli a s radostí je přinášeli k oběti. K tomu nás volá a vybízí celé tvé stvoření.“ Byl si vědom, že skladatel musí své posluchače znát a že největším a nejmocnějším kouzlem na ně působí tehdy, „když jako řečník z celého srdce cítí přesně to, co říká. V tom spočívá magnetismus a skrytá sympatie srdcí, podivuhodná síla, jež okamžitě přiměje celé shromáždění k těm nejušlechtilejším činům. Co jde od srdce, jde k srdci. ... Skladatel zkrátka musí umět promluvit k různým srdcím a to dokáže, když své kusy skládá celým srdcem.“
Je nad vší pochybnost, že právě toto se mu prostřednictvím České mše vánoční skutečně podařilo.
.