Tohle je tedy místo, pro něž jsem určen…
-
ať už to zní jakkoliv překvapivě, Ryba přišel do Rožmitála za lepším, aby místo učitelského pomocníka v Mníšku vyměnil za byť zprvu prozatímní, avšak samostatnou existenci
-
na radu příbuzného se ucházel o místo v Rožmitále, přestože byl jako učitelský pomocník u svého strýce Jakoubka v Mníšku úspěšný a také šťastný, vždyť ve svém veršovaném životopise píše: Šťastně školoval jsem v Mníšku, za útěchu měl jsem knížku. Několikrát navštívil milovanou Prahu, lidé si jej vážili, také jako skladateli se mu dařilo.
-
bylo mu však 22 let a vidina samostatné existence pro něj byla zcela zásadní; věřil svým schopnostem a díky nim se také 21. 5. 1788 dočkal definitivního jmenování rožmitálským učitelem
-
vyznával vysoké mravní ideály a nekompromisně kritizoval přestupky proti morálce (chování rodičů vůči učiteli i škole, špatná výchova, nekázeň, hrubost, nedodržování nařízení a zákonů) a jako takový byl trnem v oku těm, ke kterým byla kritika směřována
-
přestože většinu života Ryba prožil ve venkovském prostředí a znal jeho možnosti, měl svou hrdost a jen těžko chápal surovost a malost místních obyvatel, jimž se snažil prospět ze všech svých sil
-
Ryba v Rožmitále nebyl ctěn, pochopen a uznán, jak by si vzhledem ke svým schopnostem zasloužil, otázkou však provždy zůstane, zda by uznání dosáhl, kdyby působil v jiném prostředí
-
podstatný podíl vlivu Rybova působiště na jeho tragický osud představují podmínky k živobytí
-
zprvu byly poměrně ucházející, v roce 1801 Ryba ve svém hudebním životopise uvádí: Mé místo učitele mi dosud vynáší tolik, že při skromnosti mohu svou rodinu poctivě uživit. Kdo se spokojí s málem, má všechno.
-
postupem času, kdy se rodina rozrostla, a zejména pak po státním bankrotu v závěru roku 1810 a následné měně, se kvůli stoupající drahotě rapidně zhoršila situace všech vrstev obyvatelstva
-
příjmy Rybovy rodiny zahrnovaly kromě učitelského platu a platu regenschoriho také úhrady za hraní na pohřbech, svatbách a při dalších příležitostech, ale i školné, naturálie, dříví aj., avšak výše těchto úhrad závisela na vůli a ochotě poskytovatelů a zároveň i na situaci v celé monarchii
-
mnoho fyzických i duševních sil Rybovi odčerpávala nutnost nestále připomínat vlastní právo na určité složky příjmu (např. za hudbu při pohřbech a cechovních mších), kterých mnohdy ani nedosáhl, přestože na ně měl nárok: Jak neuznale a nevděčně se zde jedná s učitelem, o tom se potomstvo dostatečně přesvědčí z rožmitálského Školního deníku. Když byly v roce 1795 dne 15. srpna zavedeny c. k. štolové poplatky, jak ukazuje I. díl Školního deníku, požadoval podle nich učitel za malou chorální mši 1 zl. jako odměnu za svou funkci a byl k tomu donucen zvláště v těchto dobách, kdy drahota stále více a více stoupá. Ale mnohé se cechy postavily proti tomu, a aby nemusely učiteli platit, dávají sloužit své cechovní mše v tichosti, ač přece věnuje neděle na vyučování jejich učedníků a dcer, začež se mu nedostane od nikoho odměny ani povzbuzení! Tato hrubá nelidskost, opovržení hodné zneuznávání je jasné znamení ziskuchtivé surovosti většiny rožmitálských obyvatel. (Školní deník 28. 1. 1811)
-
zároveň však byl uznalý k potřebnějším, jak dokládá zápis ve Školním deníku z 31. 12. 1813: Podepsaný prosí poslušně, aby sl. hospodářský úřad nařídil vesnickým rychtářům odvést rožmitálskému učiteli přiznaný novoroční dar pro anno 1814 řádně ve stanovené lhůtě, avšak s výjimkou oněch žen, jejichž manželé jsou u vojska nebo v zeměbraně, od nichž podepsaný nežádá, pokud válka trvá, ani školné ani jiné fasi podléhající dávky.
-
Rybovi velmi záleželo na blahu vlastních dětí, dvěma nejstarším synům chtěl dopřát vzdělání, třetí Václav už ale musel zůstat doma
-
nejstaršího syna Josefa podporoval na studiích v Praze Rybův mladší bratr Václav, syn Vilém pak mohl na plzeňském gymnáziu studovat jen díky podpoře Rybových známých
-
v roce 1811 začal Ryba psát pro své děti tzv. „denník rodinný“, v jehož úvodu uvedl: Chudoba, jak staří dí, cti netratí. Já jsem ve svém vědomí jist a někdy před Bohem obstojím, že jsem se vždy prací zaměstnával, a bez ní mi čas nejmrzutější a nejtěžší přicházíval; však má práce a přičinění, má starost a přemýšlení, nebyla nějakého obchodníka, kupce a spekulanta, nýbrž taková, jakou každý pravý a ctný učitel za svůj cíl sobě bere a bráti má. Všecka tato lopotná snažnost jest, bohužel! velmi chatrně odměněna. Všem jest známa venkovských učitelů mzda; protož nelze tomu muži, jenž se, jak jeho nejhlavnější povinnost jest, učitelskému úřadu s hlavou i se srdcem oddává, a při tom, jak obyčejně se přihází, mnoho dítkami obdařen jest, aby mohl nějaké zásobnosti míti a po sobě svým dětem nějakého jmění pozůstaviti. Zvláště ale, jak znamenám, můj osud jednou jest, abych vždy nedostatku trpěl. Však tím, když jináče čest velikého Boha nelze smrtelníku změniti, zcela spokojen jsem byl, jsem, a jak doufám, i budu.
-
-
Rožmitál stále nese svůj podstatný díl viny na Rybově tragickém osudu, avšak i přesto zůstane jeho životní etapa zde prožitá přinejmenším z hlediska hudebního díla tou nejvýznamnější
.